Neztraťte se v kufru
Objem zavazadlového prostoru patří mezi hlediska, která mohou při výběru firemních aut hrát podstatnou roli. Jde ale o parametr udávaný výrobci aut nejednotně.
Existuje řada norem na měření objemu zavazadlového prostoru. Skrývají se například pod zkratkami SAE, ISO nebo VDA. Představte si za nimi měření pomocí krychliček nebo kvádříku s objemem 1 dm3, či prostřednictvím objemu vody, která by se do zavazadelníku vešla. Samozřejmě, že krychličky a kvádry přinášejí horší výsledky než objem vody, která vyplní každou skulinku. Proto tuto metodu s oblibou využívaly zvláště některé francouzské automobilky.
I když najdete u uváděných technických dat stejnou zkratku metodiky, ještě to neznamená, že můžete údaje vždy porovnávat. Značky se totiž liší i v názoru na to, co znamená základní objem zavazadlového prostoru. Asi se shodneme v tom, že by mělo jít o prostor mezi podlahou kufru a spodkem rolety. Jenže ten bývá často velmi malý. Takže některé automobilky počítají základní objem po vrchní hranu zadních sedadel, a dokonce i po strop. Započítávají do něj prostory pod podlahou i místo rezervního kola nebo v bočních schránkách.
Je tedy téměř nemožné dobrat se podle údajů uváděných výrobci objektivního porovnání velikosti zavazadlového prostoru. Navíc objem o kufru neříká zdaleka vše.
Někomu stačí kufr objemově menší, ale potřebuje jeho dostatečnou šířku, aby se mu tam vešel třeba dětský kočárek nebo golfový bag. Jiný uživatel používá auto na převážení velkých krabic, a tak požaduje kufr co nejvíce geometrických tvarů s dostatečnou hloubkou (výškou), délkou i šířkou.
Mezi další důležité parametry zavazadlového prostoru patří velikost jeho vstupu. Tady se ukazuje výhoda karoserií kombi, hatchback a liftback, a naopak dramaticky ztrácejí klasické čtyřdveřové sedany s víkem místo pátých dveří. Ty se pak sice mohou chlubit velkým objemem kufru, do kterého ale nenaložíte žádný objemnější předmět typu větší krabice.
Při stěhování opravdu velkých nákladů také hraje roli, jak lze kufr rozšiřovat. Ideální jsou z tohoto hlediska vozy, z nichž se dají sedačky vyjímat (například Škoda Roomster, Citroën Berlingo). Jenže počítejte s tím, že se při tom nadřete. Pohodlnější alternativou je zajíždění sedadel do podlahy, které vytvoří s podlahou kufru rovnou plochu. To umějí některé multifunkční vozy MPV a kombíky (třeba Opel Zafira). Řada hatchbacků a kombíků disponuje alespoň vyjímatelnými sedáky, na něž se přiklopí opěradlo zadního sedadla (setkáme se s tím například u většiny vozů Škoda).
Za naprosto nutné minimum se považuje sklápění dělených zadních opěradel na pevné sedáky. Některé základní varianty levnějších aut ale nedisponují ani tímto řešením. Zadní lavici mají nedělenou, takže při jejím sklopení přijdete o všechna tři sedadla. U některých sedanů se ani opěradla zadních sedadel sklápět nedají.
Důležitým parametrem pro všechny uživatele aut, kteří často převážejí v autě těžší náklad, je výška nákladové hrany. Čím nižší, tím méně se nadřete. Pro tyto účely se také hodí podlaha kufru zarovnaná s nákladovou hranou. Každý schod dolů znamená zátěž pro záda.
Když to shrneme: Pokud správce firemní flotily potřebuje automobily, v nichž se bude převážet i jiný náklad než pár tašek nebo manažerský kufřík, měl by se při výběru vozu rozhodně zaměřit i na jiné parametry než je výrobcem udávaný objem zavazadlového prostoru.
