Modré zóny diskriminují podnikatele

Podnikání nebo dokonce vydělávání peněz je zjevně něco, co by se mělo trestat. Podnikatelé totiž platí v pražských parkovacích zónách desetinásobné sazby jen proto, že si dovolují vydělávat. Flotila se proto přidává k aktivitě právníka Ondřeje Pecáka, který chce Prahu kvůli modrým zónám žalovat.

Modré zóny, které se po Praze 1, 2, 3, 4 a 7 objevily i na některých místech v Praze 5, 6 a 8, jsou samy o sobě dost problematické. Především zavádějí restrikci v dopravě bez dalších souvisejících kroků. Lidé do městské části se zónami rádi pojedou veřejnou dopravou, pokud dostanou nějakou lákavější alternativu než auto – dostatečné kapacity parkoviště u metra, spolehlivou a levnou veřejnou dopravu atd. Nic takového se ale nestalo. Jednotlivé městské části se „opevňují“ ve snaze zalíbit se voličům. Jet k nemocným rodičům na druhý konec Prahy, pozvat si návštěvu apod. se tak komplikuje. Řemeslníci a drobní podnikatelé nemůžou zaparkovat u svých zákazníků, naopak za obchodníky, před jejichž provozovnou je modrá zóna, logicky dorazí méně zákazníků.
Podle Flotily má ale celá věc pro podnikatele ještě jednu nespravedlnost, která se táhne už od zavedení prvních zón před lety v centru Prahy. Zatímco občan platí za roční povolení 1 200 Kč, podnikatel s IČO nebo právnická osoba pak 12 000 až 36 000 Kč ročně. Je tak trestán a diskriminován za to, že podniká, přináší do dané části služby, zaměstnává lidi.

Rovnost v chudobě
Právník Ondřej Pecák to vidí jasně: „Výrazně vysoké ceny pro podnikatele – myšleno právnické osoby i fyzické podnikající – předpokládají automaticky dostatečně ziskový byznys, ve druhé řadě posílají vzkaz, že kdo nemá velké zisky, nemá vůbec podnikat. A hlavně je nejen diskriminační, ale též doslova komunisticky nehorázné, snažit se srovnat všechny osoby do stavu „rovnosti v chudobě“.“
Ondřej Pecák ale nevidí v této diskriminaci jediný problém modrých zón a připravuje na Prahu dokonce žalobu, kterou Flotila podporuje. „Podle mého názoru je nařízení zřizující zóny placeného stání v Praze nezákonné a neústavní,“ říká. „Zákonodárce umožnil obcím zřizovat parkovací zóny za účelem řešení problémů v dopravě. Jenže když má jednotlivec zaplatit 600 Kč ročně za parkování v místě bydliště bez jistoty nalezení místa, 1 200 Kč ročně za parkování na území městské části bez jistoty nalezení místa, podnikatelé vyhodí oknem desetitisíce, ti co pracují po celé Praze možná statisíce, jde o naprosto nepřiměřeně stanovené ceny. Termín nepřiměřený používám ve smyslu judikatury Ústavního soudu ČR, který při přezkumu posuzuje i přiměřenost nastavených pravidel. Pokud na jedné straně pomůžete parkovací zónou tisícovce lidí a na druhé straně poškodíte sociálně či hospodářsky možná i více jak milion lidí, tak nejde ani náhodou o přiměřeně stanovené ceny. A nepochybně jsou zóny další daní, trestem za vlastnictví vozidla.“

Vyděláváš, tak plať
Přímý dotaz, zda nepovažují takovou cenovou politiku za diskriminační, se všechny oslovené městské části pokusily shodně nejprve přehodit na magistrát, který podle nich „určil cenovou politiku“. Magistrát naopak reagoval tvrzením, že ceny byly stanoveny „po dohodě s městskými částmi“. Jeho mluvčí Vít Hofman ale rozdílné ceny za diskriminační nepovažuje: „Ceny za parkování služebních vozů byly stanoveny dohodou městských částí s ohledem na atraktivitu místa. Důvodem rozdílné ceny pro občany a pro podnikatele je ten, že rezident používá své vozidlo k soukromým účelům, podnikatel si svým vozidlem vydělává.“
Flotila s tímto názorem nesouhlasí – podnikatel svoje výdělky daní, není důvod, proč ho za vlastnictví auta dále „postihovat“. Česká obchodní inspekce postihuje restaurace, které účtovaly cizincům vyšší ceny, přestože podle této logiky by také mohli zahraniční návštěvníci platit víc, když si přece „víc vydělají“. Mateřské školy si nemůžou stanovit téměř žádná kritéria pro přijímání dětí, aby se náhodou nedopustily diskriminace. A za této situace je jedna skupina lidí diskriminována jen za to, že podniká.

My nic, to magistrát
Jednotlivé městské části se sice trochu alibisticky schovávají za magistrát, který podle nich určil cenovou politiku, ale v zásadě s ní souhlasí. „Souhlasím s tím, že obě skupiny (jak občan, tak podnikatel) jsou pro městskou část důležití. Nicméně pravidla určil magistrát a my jako městská část do toho nemůžeme zasahovat. Na druhou stranu, tato pravidla fungují již od počátku zón, a žádný zásadní problém s touto cenovou politikou nikdy nebyl – mj. proto, že podnikatel si tuto úhradu může dát do nákladů, kdežto občan nikoliv,“ konstatuje starosta Prahy 5 Radek Klíma.
Aspoň určitou diskusi by však připustila Praha 6. „Přijatá cenová metodika podle našeho názoru ve své podstatě diskriminační není. O eventuální úpravě cen pro zdejší podnikatele jsme nicméně ochotni dále diskutovat,“ řekl Flotile její tiskový mluvčí Martin Churavý.
Výjimečně cítí své postavení v rámci města úřad městské části Praha 1. „Praha 1 je specifická městská část, protože je centrem jedné z evropských metropolí,“ říká starosta Oldřich Lomecký. „Z toho logicky vyplývá, že ji navštěvuje velké množství turistů, kteří na sebe nabalují obchody a služby. To způsobuje značné dopravní zatížení, nedostatek parkovacích míst pro místní občany, ale třeba i více odpadků. Pokud máme hovořit o diskriminaci, měli bychom toto slovo použít spíše směrem k rezidentům, tedy těm, kteří oprávněně požadují určitou kvalitu života i v natolik exponovaném, místě, jakým centrum Prahy bezesporu je. Podnikatelé, kteří podnikají v Praze 1, mají díky lukrativnosti lokality vysoké zisky – tedy pokud umějí dobře podnikat a daří se jejich sortimentu. Z toho plyne, že pokud k tomu ještě chtějí mít možnost parkování, tak musí za tento přepych zaplatit adekvátní cenu. Váš dotaz by možná mohl v jiné městské části získat pozitivní odpověď (rovnost pro všechny), ale v centru jde o nepoužitelný model. Sdělení občanům ve smyslu „zlevníme podnikatelům paušální roční částku za parkování na symbolickou úroveň, která platí pro rezidenty“ je pro mne nejen jako pro starostu, ale také jako pro obyvatele Prahy 1 naprosto absurdní.“