Vyrazit s elektromobilem s dojezdem jen lehce převyšujícím dvě stovky kilometrů napříč Evropou chce pořádnou porci kuráže, příprav a nadšení. Posádka ČK motorsportu urazila s modelem Kia Soul během několika dní více, než 4000 km. Jaké nástrahy musela zdolávat, jak náročný je samotný podnik eRallye Monte-Carlo a jak se v tomto světle jeví evropská infrastruktura dobíjecích stanic?

Máte rádi dlouhé štreky, příliš vás netlačí čas a ještě chcete zažít pořádné dobrodružství? Tak sedněte do elektromobilu s nijak závratně velkou kapacitou baterek a projeďte s ním půlku Evropy. Stejně jako my, když jsme na konci října vyrazili zdolat eRallye Monte-Carlo s autem, které na maximální nabití ujede podle výrobce nanejvýš 212 kilometrů.
Pokud se rozhodnete cestovat na ´takovou vzdálenost a pod kapotou vám přede spalovací motor, jednoduše namačkáte do navigace cílovou destinaci a vyrazíte. Síť čerpacích stanic je sice v cizině podstatně řidší než u nás v Čechách, přesto do vašeho auta, kam lijete benzin nebo naftu, v drtivé většině případů bezpečně natankujete prakticky kdekoliv. Jakmile však plánujete jet v roce 2018 s elektromobilem a není to zrovna vozidlo prémiové značky s velkými bateriemi, musíte si cestu připravit velmi podrobně a ještě se v tu chvíli zachovat jako optimista. Bohužel ne vždy máte potom úsměv od ucha k uchu.

Cesta na náhodu
Když pořádné dobrodružství, tak ať aspoň stojí za to, shodli jsme se s kolegou Martinem Venušem, se kterým v Českém Krumlově už řadu let pořádáme jednu z nejstarších automobilových soutěží u nás. Souběžně už několik let pořádáme i ekologicky zaměřenou soutěž Czech New Energies Rallye a tak nebylo k myšlence na účast v nejstarší eko rallye s centrem v Monackém knížectví daleko. Díky magazínu Flotila a tuzemskému importérovi značky KIA se nám tento sen splnil a na slavnou eRallye Monte-Carlo jsme nakonec se zapůjčeným modelem Kia Soul EV opravdu vyrazili. A to po vlastní ose. Na start ve městě Nevers, ležícím zhruba v polovině cesty mezi Paříží a Lyonem, to máme dost daleko na to, abychom dopředu nějak intenzivně přemýšleli nad taktikou, jak tenhle podnik zvládnout a neuříznout si ostudu. I tak nenecháváme nic náhodě, pořizujeme profesionální tripmaster potřebný k slušnému výkonu na trati rallye pravidelnosti a hlavně pečlivě plánujeme, kudy vlastně pojedeme.
Síť nabíjecích stanic je v Německu a Francii na velmi vysoké úrovni. O takové infrastruktuře se (zatím) může domácím elektromobilistům jenom zdát. Nic ale není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Přiznávám, neznám přesné počty, ale když řeknu, že v Evropě existuje 30 různých značek nabíjecích stanic a k jejich odemčení potřebujete 30 různých autentifikačních karet, nebudu daleko od pravdy. My máme dvě, z toho už dopředu víme, že tu s oranžovým logem užijeme maximálně v Písku při cestě z Prahy na jih Čech a zpátky. Abychom tedy měli jistotu, že vždy dorazíme ke kabelu s dostatečnou rezervou pro případ nejvyšší nouze, zastávky u nabíječek plánujeme po maximálně 150 kilometrech. To se nakonec ukazuje jako velmi odvážný a velkorysý odhad, protože jízda na dálnici je pro elektromobil z kategorie příměstský crossover vražda a jeho reálný dojezd bez možnosti rekuperace klesá rychleji, než přibývá ujetá vzdálenost. Na poloprázdné německé dálnici nejedete přitom víc jak tempomatových 90, snažíte se svítit pouze tlumenými světly, kapky z čelního skla stírat jen sporadicky, často se držíte ve vzduchovém pytli za kamiony nebo dálkovými autobusy a doufáte, že potkáte co nejméně těch rychlejších. Vidět ve zpětném zrcátku rozjetou cisternu, která na vás dobrých 300 metrů bliká a troubí, protože se plazíte jak šnek a ona vás bez porušení předpisů nemůže předjet, fakt není moc příjemný zážitek. A abych nezapomněl – hlavně si nesmíte v autě topit!
Když už dorazíte k očekávané rychlonabíječce kompatibilní s vaší kartou a doufáte, že vám za půl hodiny nateče do auta nová energie ke zdolání dalšího krátkého úseku, přichází tvrdá rána v podobě nefunkčního tu systému, tu kabelu, jindy QR kódu, mobilní aplikace, nebo platební brány… Prostě snad všeho, na co si dokážete vzpomenout. Kdybych měl popisovat všechny strasti, které nás potkaly na cestě do Nevers, vydáme knížku. Trasu dlouhou 1 201 kilometrů jsme zvládli za opravdu skvělých 28 hodin nepřetržité jízdy, tedy spíše za stálého řešení všemožných technických problémů.


Už tam budeme?
Jedna ukázková situace se odehrála pouhých padesát kilometrů od vytouženého cíle, zatímco v autě nám svítil dojezd 45 km. Díky předchozím zkušenostem jsme si naplánovali závěrečné nabíjení u Lidlu. To se nám u německých a francouzských obchoďáků osvědčilo v jakoukoliv denní nebo noční dobu. Je rychlé, spolehlivé a hlavně zadarmo. Jenže rychlonabíjecí stanice s krásným výhledem do údolí v městečku pyšnícím se půvabným názvem Château-Chinon nesplňovala žádný z těchto předpokladů. Podle obsluhy na pokladně u pásu, což jsme zjistili samozřejmě až na místě, prý nabíječka nefunguje už nějakou dobu. Dobrá, hledáme alternativu, jako v posledních hodinách už poněkolikáté. Jediný zdroj elektřiny v dosahu, co připadá v úvahu, se nachází u hlavní silnice ve vesnici Arleuf. Bohužel disponuje maximálním výkonem pouze 22 kW a ještě se navíc musíme vrátit pár kilometrů směrem domů. Nedá se nic dělat, jedeme.
Na místě nabíječka skutečně stojí, bohužel je zamčená. Načítáme tedy QR kód, instalujeme mobilní aplikaci, zadáváme údaje z platební karty a dozvídáme se, že nám na vyplněné telefonní číslo přijde kód potřebný k odemčení stanice. Bohužel v seznamu mezinárodních předvoleb chybí ta česká. Na infolince mluví operátorka jenom francouzsky, jediná šance je tedy najít někoho místního, kdo do aplikace zadá číslo svého telefonu, my si od něj kód opíšeme a díky tomu auto nabijeme. Jak mu to ale vysvětlíme, když tady téměř nikdo neumí (a v drtivé většině případů umět ani nechce) anglicky?
Dokážete si představit notoricky známou situaci, kdy pochybně zbarvené osoby, postávající vedle na první pohled nepojízdného vraku s rumunskou značkou, stopují u cesty, hledajíc ochotného řidiče, kterému poté nabídnou úžasný „zlatý“ řetízek a hodinky s vodotryskem, aby ho ve finále v nestřežený moment připravili o peněženku a mobil? Tak podobně jsme se tentokrát cítili my, když jsme se ve vesnici kdesi v kopcích vrhli na jediné lidi, kteří se u svého domu po dvaceti minutách našeho zápasení s technikou a jazykovou bariérou objevili.
„Do you speak English?“ začínáme konverzaci se starší ženou. Následuje smršť pro nás těžko rozluštitelných slov a z domu přichází černovlasá dívenka, odhadem ještě stále základní školou povinná. V jednoduchých větách jí vysvětlujeme náš problém, krásně se culí, zdá se však, že nám příliš nerozumí. Snaží se něco překládat svým příbuzným… a postupně se kolem nás schází skupinka asi deseti Francouzů. Pantomimou se jim usilovně snažíme vysvětlit, že se nějak potřebujeme dostat do té plechové bedny, která v sobě schovává zásuvku, naši poslední naději, abychom vůbec stihli technickou přejímku před startem soutěže.
Jeden z nejbystřejších mužů najednou odchází, odemyká auto, bere do ruky smartphone a vytáčí číslo na infolinku vlastníka nabíjecí stanice. Po vcelku krátkém a věcném hovoru, ale více než hodině od našeho zjištění, že rychlonabíječka v nedalekém městě nefunguje, konečně nabíjíme! Proud do auta proudí sice zoufale pomalu, ale přece. K objednanému hotelu v Nevers přijíždíme ve 21:30, což je hranice, do kdy byla recepční ochotna na nás počkat.
Super, postel máme, ale baterie je zase téměř prázdná. Šouráme se k nejbližší možné nabíječce, naneštěstí je to úplně ta samá, kterou jsme využili naposledy. Muž na infolince sice už o naší historce slyšel od kolegů, dokonce i ví, že máme za sebou 28 hodin jízdy. Jeho odpověď je ale rezolutní – nemá pravomoci jako kolega, aby nám stanici odemknul jen tak a nabíjeli jsme zadarmo. Nepomáhá ani tvrzení, že jsme účastníci eRallye Monte-Carlo. O to větší překvapení nás čeká ráno, kdy se během technických přejímek dozvídáme, že výrobce nabíjecích stanic, které nás během předešlého večera řádně potrápily, je jedním z hlavních partnerů soutěže a dostáváme od organizátorů kartu k nabíjení zcela zdarma. Jediné řešení, jak večer před startem auto aspoň trochu dobít, je tedy prosté. Na pokoji vymotáváme z klubka 50 metrů dlouhý kabel, plastový buben pouštíme z okna druhého patra hotelu dolů na ulici a nabíjíme jako eletromobilista trvale žijící v paneláku. Ráno máme na pokoji kvůli pootevřenému oknu asi osm stupňů.

Udolaná legenda
Když už jsme dokázali zdolat cestu z domova až sem, zbytek soutěže bude brnkačka, říkali jsme si v kabině cestou na bývalý okruh Formule 1 v Magny-Cours, kde pro nás pořadatelé připravili speciální test. Během následujících čtyř dnů na nás čekalo víc než tisíc soutěžních kilometrů z velké části v hornatém terénu, který elektrickému soulu svědčil. Nabíjet jsme mohli kdekoliv na trase, což bylo skvělé. Méně skvělá byla skutečnost, že stejný záměr mělo dalších 32 posádek elektromobilů, takže se mnohdy stávalo, že vytipovaná nabíječka byla na několik hodin beznadějně obsazena a my jsme museli jet úplně jiným směrem, než bylo plánováno.
Jako nejtěžší se nakonec pro naše auto ukázala sobotní, tedy předposlední etapa. Nefunkční rychlonabíječka, na kterou jsme si brousili zuby už během příprav doma, nás vypekla. Při cestě do Monte-Carla jsme se tak museli zcela odchýlit z ideální trasy a nabíjet na dálnici vedoucí napříč Azurovým pobřežím. Ztráta 27 minut v následující časové kontrole byla sice velice nemilá, vzhledem k nepříliš lichotivé průběžné pozici nás ale ve finále tolik nemrzela. Měli jsme totiž na výběr ze dvou variant: buď přijedeme do časové kontroly v monackém přístavu včas a tím pádem bez penalizace, avšak s totálně vyšťavenou baterkou, kterou rozhodně nestihneme během šestihodinové pauzy dostatečně nabít na noční etapu vedoucí přes slavný průsmyk Col de Turini, nebo si zajedeme k rychlému nabíjení a doplníme dostatek energie, díky čemuž se vyhneme nocování v horách s prázdnými akumulátory a bez spacáků. Své evidentně správné rozhodnutí jsme ocenili právě na Turini, kde se brutální stoupání měnilo v klesání. Z počátečního dojezdu 205 kilometrů jsme po 82 ujetých měli v nadmořské výšce přes 1 600 metrů dojezd něco málo přes 40 kilometrů. Cestou z kopce dolů k oceánu už elektrický soul zdatně rekuperoval, takže v cíli eRallye Monte-Carlo měl po další hodině jízdy větší dojezd než nahoře na kopci.
Konečné 23. místo ze 40 posádek na startu rozhodně nebereme jako úspěch, na druhou stranu jsme při naší premiérové účasti na slavném Monte-Carlu zaplatili tu nejvyšší možnou nováčkovskou daň. Málokdo, a to včetně ostřílených pilotů z „rychlých“ automobilových soutěží, si dokáže dost dobře představit, jak zásadní roli hraje při rallye pravidelnosti absolutně přesná vzdálenost. Například rozdíl pouhých deseti metrů na každém ujetém kilometru oproti měření našich soupeřů, kteří soutěž už několikrát absolvovali, mají sofistikovanější systémy a hlavně obrovské zkušenosti, z vás dokáže v součtu všech dílčích měřicích bodů udělat absolutního outsidera.
Domů na jih Čech jsme se přesto nevrátili zklamaní. Už jenom proto, že cesta zpátky přes Itálii a Rakousko proběhla celkem hladce a zvládli jsme ji o šest hodin rychleji než trasu do Nevers. Kromě toho nás hřálo vědomí, že jsme jako první posádka z České republiky zdolali po vlastní ose eRallye Monte-Carlo. Francouzi nám vyjadřovali svůj obdiv, když jsme jako nejvzdálenější účastníci soutěže přijeli na místo s autem disponujícím nejmenší baterií z celého startovního pole bez využití podvalu či jiných podpůrných prostředků.
Za osm dnů strávených v kokpitu elektromobilu Kia Soul EV, zapůjčeného od společnosti KIA Motors Czech, jsme urazili celkem 4 090 kilometrů a během 43 zastávek u nabíječek jsme doplnili víc než půl megawattu elektřiny. Trochu děsivý je čas strávený s připojeným kabelem, který přesáhl 100 hodin, naopak za proud jsme utratili pouhopouhých 42 eur, tedy necelých 30 haléřů za jeden kilometr. Na druhou stranu, soul je určený spíše k městskému a příměstskému provozu a my ho vědomě použili k úplně jinému účelu. Přesto náročnou cestu se ctí zvládl.
Zážitek a získané zkušenosti během odvážného výletu jsou však k nezaplacení. Sedněte proto do elektromobilu i vy a přijeďte si v termínu 16. až 18. května 2019 do Českého Krumlova užít středoevropské Monte-Carlo. Při osmém ročníku Czech New Energies Rallye (více na www.rallye-newenergies.cz) se určitě některé naše poznatky získané na trati soutěžácké legendy promítnou.

Autor: Pavel Kacerovský, ČK motorsport
Foto: Jo Lillini, autor

FOTOGALERIE

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

- S Octavií G-TEC jsme absolvovali Rallye New Energies Český Krumlov
- SEAT slaví úspěchy v New Energies Rallye Český Krumlov
- Posádka Flotily vystoupala v New Energies Rally Český Krumlov na bednu!